120 let od narození Jiřího Wolkera, „obětavého kamaráda šlechtického vystupování a dandyho wildeovského střihu“

Prostějovský rodák, básník, student, přítel, člověk, humanista. Tím vším byl Jiří Wolker, od jehož narození uplyne 29. března sto dvacet let. Do literární historie se zapsal především díly Host do domu, Svatý Kopeček a Těžká hodina.

Jiří Wolker na maturitní fotografii. Foto: Státní okresní archiv v Prostějově

Jméno Wolker se v Prostějově vyskytuje už od roku 1695. Předkové básníka byli většinou kožešníci, stejně tak pradědeček Martin a dědeček Karel. Karel Wolker byl nejstarší Martinův syn. Pracovitý a přísný člověk vynikal krásným rukopisem, který po něm zdědil syn Ferdinand, otec Jiřího. Z rodiny kožešnického mistra pocházela také Karlova manželka Františka Mrázková. Karel Wolker zemřel v osmatřiceti letech a Františka se po dvou letech provdala za tkalce a profesora tělocviku na české reálce Jana Machnera.

Ferdinand z finančních důvodů zanechal studia na reálce. Vyučil se železářským příručím a v Praze absolvoval obchodní školu. Potom pracoval jako úředník v prostějovské záložně a později v pobočce vídeňské banky.

Matčin otec Jiří Skládal, vyučený řezník, se usadil v Prostějově, kde si v ulici Vápenice č. 25 nechal postavit dům. Koupí právovárečného domu č. 22 na hlavním prostějovském náměstí připojil k řeznictví ještě živnost palírnickou. Nejstarší dcera Zdena se 6. června 1899 provdala za Ferdinanda Wolkera, 29. března 1900 se jim narodil syn Jiří.

Léta dětství a dospívání

Jiří vyrůstal v harmonickém a kulturním prostředí s mladším bratrem Karlem. Otec Ferdinand Wolker byl nadšeným členem Sokola, cyklistou, působil také v různých spolcích, například v Měšťanské besedě či stolové společnosti Universitas Prostana. Matka Zdena Wolkerová byla výbornou recitátorkou, členkou Sokola, Matice školské a Sdružení pokrokových lidí.

Rodný dům básníka na dnešním náměstí T. G. Masaryka. Foto: Hana Bartková

V jedenácti letech zamířil nadaný chlapec na české státní gymnázium. Studoval zde v letech 1911-1919. Byl výborný student s všestranným nadáním, učil se cizí jazyky – němčinu, angličtinu a francouzštinu. Kreslil, miloval hudbu a zpěv. Na městské hudební škole absolvoval hru na housle, potom si přibral ještě klavír. Ani sport mu nebyl cizí. Cvičil v Sokole, hrál tenis, bruslil, šermoval, miloval cyklistiku. Byl nadšeným skautem.

Velký vliv na něj měli profesoři češtiny Antonín Dokoupil, Jan Kamenář a Štěpán Kožušníček a učitel hudby Vojtěch Měrka.

Cesta k poezii a studentské časopisy

V kvartě založil studentský časopis Naše kvarta. V sextě se stal spoluzakladatelem Sborníku českého studentstva na Moravě a ve Slezsku. Zde pod pseudonymem Jiří Ker otiskl báseň Už otevřel jsem okno dokořán a prózu Vrtošivec. V této době se zamiloval do studentky reálky a nejmladší dcery prostějovského starosty Josefa Horáka Marie Horákové. Psal jí dopisy, dával dárky a věnoval jí báseň Klythia.

Wolker byl hlavním aktérem školních slavností, koncertů a akademií. Také rád tančil a fotografoval. Byl vášnivým čtenářem, miloval díla Karla Hlaváčka a Otokara Březiny, ze světových autorů E. A. Poa, G. Apollinaira, Ch. Baudelaira, O. Wildea, L. N. Tolstého a G. B. Shawa.

Pozoruhodné byly sobotní večery u Wolkerů. V salónu se scházeli Ivan Sekanina, Edvard Valenta, Běluš Krapka, Eduard Vencovský, Ignát Kratochvíl či Otakar Hubšil. Četli si svoje literární práce, diskutovali o nich a probírali novinky. Jiří přitom hrával na piano. Vrcholem byla vystoupení Ivana Sekaniny, který hrál na kytaru a zpíval různé písničky.

Výtečný kamarád

Mezi Wolkerovy přátele patřila především čtveřice spolužáků z gymnázia Ivan Sekanina, Bohumil Svozil, Eduard Vencovský a Josef Vincourek. Nejvíce se přátelil se Sekaninou, kterého poznal až v září 1917, kdy se do Prostějova přistěhoval z pražského Smíchova. Bydlel u strýce, říšského poslance F. R. Reichstädtera. Pocházel z rodiny spisovatele a překladatele Františka Sekaniny a v prostějovské společnosti byl zapsaný jako hoch s originálními sekyrami oněginovských kotlet a opentlenou kytarou. Jiřího Wolkera označil za básnického génia. V paměti místních zůstalo také jejich vystoupení v Klicperově Rohovínu Čtverrohém.

Socha na prostějovském náměstí – Jiří Wolker sedící a snící. Jejím autorem je Miloš Karásek. Foto: Hana Bartková

Bohumil Svozil, profesor češtiny a francouzštiny na prostějovském gymnáziu a reálce a literární historik, byl jeho školním přítelem do maturity. Zvlášť vzpomínal na odpolední nedělní besídky v Sokole, které Jiří organizoval. Dalším přítelem byl Eduard Vencovský. Ten zanechal četné vzpomínky v almanachu gymnázia. Josef Vincourek, pozdější hudební skladatel a dirigent, vedl studentský hudební a pěvecký soubor a Jiří v něm hrál na housle.

Dalšími spolužáky byli Karel Wichterle a Zdeněk Schaefer. Mezi ostatní patřil student reálky a spisovatel Edvard Valenta. V knize Život samé psaní na něj vzpomínal jako na „výtečného a obětavého kamaráda šlechtického vystupování a dandyho wildeovského střihu“. Přáteli byli i houslista Josef Starosta, právník a cellista Jiří Škrach a literát působící ve Francii Vladimír Zelený, který nemocného básníka navštívil v létě roku 1923 Tatranské Poliance a vyměnili si i několik dopisů.

Blízký mladým

Nejmilejším místem Jiřího Wolkera byl Svatý Kopeček u Olomouce. Tam ve vilce Bellevue zvané Krásná vyhlídka trávil prázdniny. Jezdil tam za prarodiči Skládalovými, měl tam své přátele. Básnická skladba Svatý Kopeček je toho dokladem.

Jiří Wolker zemřel 3. ledna 1924 ve svých čtyřiadvaceti letech v Prostějově. Odešel příliš brzy, dříve než by se mohl plně rozvinout a vše, co měl v duši, vyzpívat. Odešel v mladém věku podobně jako básníci Karel Hynek Mácha, Karel Hlaváček, Jiří Orten či náš krajan Bartoš Vlček. Snad právě proto je tak blízký mladým lidem. Jeho poezie nás oslovuje ideály dobra, spravedlnosti, lásky i krásou češtiny.

Z deníků Jiřího Wolkera

Báseň je jako půda, na které rostou neviditelné květy… Když píši báseň, musím dívati se přes svět na svoje umění. Báseň jest jen šifrou mých myšlenek – doplniti je mohu jen já. Často myslím si, že zbytečné je psát. Ale básník jest jako pták. Snese-li se na něj žal nebo radost, vyzpívá je do širého světa…