Prázdnine só doba klido a relaxace. Nebo né?

A tož je tade máme zas. Školáce si oddechle, že aji přes vehrožováni kantoru nakonec postópile do dalšiho ročniko lotérie „Škola“, jejich rodiči jakbesmet, jenom s tém rozdilem, že hneď majó hlave v péro z teho, co s děckama, dež oni eště dovolenó nemajó. Sem tam te ratolestě okecajó na nejaké ten tábor, ale né ten bez tech mobilu, protože notně mosime vědět, jak se ten náš sigr má a ešle dostává najest. To je takové ten pokrok nic moc.

Namisto, abe si děcka ožele dňa bez védobetku moderni civilizace, tábore só plně vebaveny a nedajó vlastně svém klientum vedechnót. Ale to je iná otázka a iny téma. Chtěl sem popsat jeden zajimavé, ale vubec né pěkné zážetek z prázdnin. Dneská ráno ta moja zavelela: „Běž na zehrádko a otrhé rybiz. Je to akorát ke sklezeňó, tak ať zbetečně neopadá. Brablence krmit nebodem.“ Nemám nic protivá temo, rybiz trhám rád, zvlášť, dež ho néni moc, což naša zehrádka s jedném keřékem černyho a s jedném červenyho bohatě splňoje. Vzal sem teda kybl a šil. Máme zehrádko v kolonii o Morave, Litoveláci vijó přesně kde, ostatnim to muže bet jedno. Na té kolonii zehrádek se nikdá nic moc nedělo, kromě teho, že sem tam přende nekdo cezi a skledi nekemo předčasně česnek, če cebolo. To je pak předmětem dlóhodobé debate, ale nic se s tém nadělat nedá, protože policie má inši přépade k řešeňó, než hlidat o plota. No tak jak řikám, vzal sem kybl a štrádojo si to na to zehrádko, dež v tem mně oče sjedó k Moravě, kerá okolo protiká, a z keré berem vodo za zaliváni. Na proťéšim břeho stoji člověk – meslim, že dědeček, keré dostal na starosť svy dva vnoke. Ti se s radostném křekem hrnole k řece, kerá v tech mistech néni ani zdaleka hloboká a ani nebezpečná, protože je parny lito a vode málo. Přesto se v ni dá namočet zadek a skétá dobró přéležetosť ke hraňó. Děda náhle zavelel: „Tak sme toť. Veslict do trenyrek a do vode! Ale né do hloboké!“ Zpozorněl sem a pozoroval, keró že to hlobokó vodo má na mesle. Kluci bele jak větr. V mžeko bele nahati a v drohym mžeko v řece. Radostně na sebe cákale tó klidně protikajici vodó a o teho dosť nahlas véskale, jak se jim to lébilo.

A pak to začlo. Děda, očevidně celé rád, že muže vnóčke hlidat, stál na břeho a odilel pokene: „Běžte dál od sebe! Nešpléché na něho! Osvěž se take! Řikám, běžte dál od sebe! Nehulákéte tak! (to mě pobavilo, protože névic hulákal on sám) Eště jednó na něho špléchneš, tak dem dom! Co sem řikal? Tak velez a de se! A te take! Slešite mě? (To mě pobavilo take, protože neslešet ho nemohl nikdo, možná jenom hlochoň.)

No nic, řikám si, že pět minot osměrňováni děti je dobréch, aspoň bodó vědět, co mužó a co né. Dřepl sem s kyblikem ke keřo a obiral ten rybiz. Jenomže z pěti minot se rázem začala klobat štvrťhodinka a děda ze založenéma rokama nepřestával odilet rozkaze. Bele to furt te same povele, kery na začátko, jenom ve větši intenzitě a hlasiťéši. „Tož co sem řikal? Nechoď do hlóbke! Nestrké do něho! Že pudem dom? Běžte dál od sebe! Né tak daleko, bléž!“ a podobně. Kybl rybizo netrvá narvat tak dlóho, ale přesto sem to hulákáni mosel poslóchat dobró pulhodino a věřte, dež nikde nic inyho neřve, maximálně já, dež mě kóslo hovado, máte z teho hlavo jak pátraci balón. Přeznám se, že e dež so klidná povaha, velezl sem na hráz a jak ten dědek asi tak po padesátý zařval: „Tož slešite mě?“ zařval sem take: „Slešime!“ Chlapci, keři stále v Moravě jak opařeni, protože jož nevěděle, ešle se smijó pohnót nebo né, se zasmále. Děda se ale nesmál a podival se směrem ke mně. Meslim, že debe měl o sebe flento, jož beste neměle co čist, mosel bech bet načesto střelené. A já sem eště drzo dodal: „Je neděle, tož nám déte chvilo pokuj!“ Vodopád slov, kery se na mě zesepale z hobe rozčilenyho dědo, keré nebel zas o moc starši, než já, radš nebodo tlumočet. Jisty ale je, že vnóčce se jistě pár novéch sloviček přeočele. Já sem se na dalši pokračováni slebné konverzace veprdl, vzal sem natrhané kybl s rybizem a šil dom. Jak sem procházel okolo společné vévěske, všiml sem si novyho vzkazo, keré tam bel napsané neoměló rokó: „Zákaz poožéváni sekaček o sobotách, nedělich a svátkách. Nerošte ostatni pře relaxace!“

Tož tak.