O dobrym slově, kery nekde prostě nestači

Krásné letni deň, podvečir, večir – záleži, kde si to čtete – váženi a mili příznivci hanáčtěně. Tož říká se, že pré dobry slovo decky pomuže. Néso si tak uplně jistá. Ale třeba máte lepši zkošenosť. Povim vám, co se mně stalo a néni to moc vesely.

Je to asi tře nebo štere neděle, co sem zalivala večir zehrádko. Takové ten pěkné letni kvičerek. Slonečko eště nezapadlo, větyrek jož přestal fókat, ani lésteček se nepohne. Moje kočke klidně odpočévajó, zdá se jim o bléžici se večeře.

Kdež vtem oslešim z roho od komposto štěbetáni. A to štěbetáni zeseloje a zeseloje a najednó vidim, jak se okolo ploto hrne héno malinkatéch černožlotéch kačenek. Meslelela sem si, že só to kačenke, ale stará se mně hneď zdála jakáse podezřelá. Až večir sem se mrkla do jedné módré knihe a ta mně prozradila, že se jedná o mně do té době neznámyho vodniho opeřence – čirko modró.

Te maly prolezle drátěném plotem. Jak se na zehrado dostala jejich mama, to nevim, ale všecke si to šenó okolo teho plota až nakonec roho a dál okolo sósedovic kulně a zidke k dalšimo roho zehrade a štěbetajó a štěbetajó. Nevim, kde měle namiřino, co hledale, kde se tam vubec vzale, ale já sem se hrozně velekala. Máme totiž štere kočke. Na střeše skleniko se zrovna ze spani probiral Bertik. Kdebe kačenke oviděl, bel be s něma konec. Co včel? Zahodila sem konvo, popadla milyho Bertika a zavřela ho v kocheni. Rozběhla sem se zpátky do zehrade. Kačenke stále bezradně na třetim roho, jož se jim jich zdálo meslim moc. Začala sem je proset a přemlóvat, abe se vrátile. Chvilko to trvalo, stará si meslela, že jim chco obléžet a začala mě od nich lákat pryč – svěsela křédlo, napadala na jedno noho, nařikala a odváděla mojo pozornosť. Dokonalá hérečka. Neskočela sem ji nato, neco o tem jož vim, kačenke sem s chlácholenim dál pobizela, abe prolezle plotem a našé kočeči zehradě se e napodrohy radš vehle.

Povedlo se. Všeckéch deset nebo jedenáct, ani nevim, kolek jich přesně belo, se dostalo šťastně za plot. Jejich mama, dež to viděla, se na mě veprdla take, přeletěla kompost a celá rodinka pomalo zmizela v obilnym polo.

A to be zazvonil zvonec a bel be šťastné konec pohádke, debe…

Debe se najednó, kde se vzal, to se vzal, na polo neobjevil trachtór s meslim desetimetrovym ramenem postřekovače. Uplně sem zkoprněla. Začala sem na chlapa, co ten trachtór řidil, mávat, okazovala sem mo, že só tam nekde malinkati ptáčci, abe teho nechal. Ale néspiš si meslel, že so uplně střelená a dál rajtoval po polo, jak kdebe mo o zadko hořelo.

A já mám dovčelo špatny svědomi, že sem te nebohy maly tvorečke poslala svém dobrém slovem na jistó smrť. V skreto doše ale dófám, že se jim přece jenom podařelo najit to, co hledale.

Ja – nekde dobry slovo prostě nestači.