Fotografové přivezli na Drahanskou vrchovinu kousek Jeseníků

Jeden je nefotograf, druhý zaneprázdněný důchodce. Nejsou to ale pejorativa, Vojtěch Krejčí a Ivo Netopil se takto sami charakterizují. O jak velkou nadsázku jde, mohli posoudit návštěvníci jejich výstavy na konickém zámku.

Fotografové Netopil a Krejčí přivezli na konický zámek svoje fotografie ze Šumperku, kde žijí. V případě prvně jmenovaného nesla jeho část expozice název Jeseníky, druhý soubor nesl název Příroda okem tuláka. Na vernisáž konické výstavy přijel ze Šumperka do Konice celý autobus příznivců. Že jsou na své chlapy patřičně hrdí, bylo cítit v každém ohledu.

Jak se stal Hanák horalem?

Mohlo by se zdát, že Ivo Netopil se narodil nejmíň na Petrových kamenech, když ne rovnou na Pradědu. Jenomže pravda je úplně jiná. „Pocházím z Dubu nad Moravou. Tatínka, jako výpravčího, ale umístili do Vápenné, kam s ním samozřejmě odešla celá rodina,“ naznačil fotograf, jak se ocitl z rovinaté Hané v Jeseníkách.

V novém domově se Ivo Netopil se svým tatínkem začal toulat po kopcích a nejen to. I on se stal nádražákem, zdědil ovšem také fotografickou vášeň. „Jako malého mě vždycky fascinovalo, jak se v temné komoře najednou začal na fotografickém papíře objevovat obrázek,“ přiblížil začátky.

Z klukovského okouzlení došel až ke čtyřem fotoknihám, z toho jedna je o Beskydech a zbylé jsou věnovány výhradně Jeseníkům. „V těchto knihách není jediná fotografie, které bych zařadil do více než jednoho z těchto výběrů,“ doplnil Ivo Netopil. Svou premiéru mělo několik snímků i na výstavě v Konici. V zásobě má stále dost zajímavých nápadů, jak se na  dívat a kde hledat ta správná místa k fotografování. I proto se mohl podílet na dalších fotoknihách jako spoluautor. „Jsem prostě zaneprázdněný důchodce, a vůbec nechápu, jak může někdo tvrdit, že se na penzi nudí. Já kolikrát ani nevím, jaké je venku počasí,“ usmál se.

I lenost může nést své ovoce

Na první pohled může být Vojtěch Krejčí oproti Ivo Netopilovi protipólem. „Za fotografa se v žádném případě nepokládám,“ uvel svůj vztah k fotografování na pravou míru. „Jenom tak chodím přírodou, mám s sebou foťák a občas něco vyfotím,“ vysvětlil.

„Není na tom nic zvláštního. Být fotografem nebo si tak říkat, znamená také hledání spousty nových informací z oboru, vzdělávání se. A na to jsem moc velký lenoch. Pořídil jsem si sice také nějakou odbornou literaturu o fotografování, ale ještě jsem knížky ani nestihl otevřít,“ přiznal Krejčí, jak je to s jeho přístupem.

Jeho soubor fotografií se pro jeho přístup ani nemohl jmenovat jinak než Příroda očima tuláka. Kromě jeho pohledu na Jeseníky nabídl i jiná místa. „Moravské hory na fotografiích převažují, pro zpestření jsem přidal snímky i odjinud, třeba z úplně opačného konce naší republiky – z Plzeňska,“ řekl šumperský fotograf.

V kontextu toho může být Vojtěch Krejčí živoucím důkazem, že někdy prostě stačí mít  „srdce“, ostatní už pak jde tak nějak samo.