Paměti obce psal přes 40 let, teď pro kronikáře zkouší vylepšit zákon

Vedení pamětních knih má v českých zemích více než 180 let dlouhou tradici. Od dob Rakouského císařství musejí obce vést kroniky dodnes. V současnosti jim to ukládá zákon z roku 2006, kterému pomáhal na svět Mojmír Lýsek ze Štěpánova na Olomoucku. Nyní se snaží o jeho novelizaci. Kronikářům by přinesla větší pravomoc a posílila zaznamenávání dějin.

Štěpánovský historik Mojmír Lýsek. Foto: archiv M. L.

Kronikář je něco mezi pamětníkem, historikem a novinářem. Celý rok sbírá fotografie a dokumenty, sleduje dění ve své vesnici nebo městě a snaží se získat co nejvíc podkladů, o kterých by měly další generace vědět. Další rok pak vše roztřídí a zapíše do kroniky.

Zápis nejméně jednou za rok, jak nařizuje zákon o kronikách, se může zdát jako dlouhá doba. Z pohledu kronikářů je to ale jen chvilka. „Rok je krátká lhůta. Naši předkové tvořili kroniky cestou vesnických písmáků i po několika letech a nic nedělo,“ připomíná bývalý kronikář i starosta Štěpánova, historik obce a jeden z iniciátorů zákona Mojmír Lýsek.

Pamětní knihu Štěpánova vedl od roku 1972 následujících čtyřiačtyřicet let a byl tak jedním ze služebně nejstarších českých kronikářů. Navázal na rodinnou tradici, když se před ním obecním pamětem věnovali jeho dědové Jaroslav Lýsek a poté Rudolf Čouka. Mojmír Lýsek přidával záznamy hlavně v zimních měsících a s nadsázkou se tak označoval jako zimní kronikář. Nyní píše kroniku soukromě, takže články z novin, fotky od lidí nebo staré listiny, které se najdou třeba při úklidu půdy, sbírá dál.

Mojmír Lýsek beseduje se školáky. Foto: archiv M. L.

Několikrát už v minulosti výsledky svého střádání vystavil. „Nashromážděné dokumenty vždy zaujaly nejen starší obyvatele Štěpánova, ale i školáky, kteří na fotografiích z posledního století hledali dědečky a babičky nebo alespoň jejich jména v novinových výstřižcích,“ vzpomíná Lýsek, který podklady využil i při spolupráci s Československou obcí legionářskou nebo Společností Antonína Švehly. Největší pozornost se ovšem při výstavách pokaždé soustředila na překlad latinsky psané listiny českého krále Přemysla Otakara I. z roku 1201 opatřený královskou pečetí a podepsaný dalšími třiceti svědky, čímž panovník provedl majetkovou změnu a Štěpánov s katastrem přestal být majetkem vládnoucích Přemyslovců a přešel pod premonstrátský klášter na olomouckém Hradisku. Nyní hledá místo pro stálou expozici.

Snaží se o to, aby odkaz minulosti nezapadl, protože z ní můžeme pořád učit. „Pro nás z toho vyplývá povinnost, abychom i my zanechali odkaz příštím generacím,“ dodává s tím, že kroniky patří k významným písemným pramenům pro regionální dějiny.

Výstava při příležitosti 50. výročí příchodu Františka kardinála Tomáška do obce Moravská Huzová v roce 2004. Foto: archiv M. L.

Podoba šest let starého nařízení je podle Mojmíra Lýska od původního návrhu dost daleko a tři roky se proto snaží o úpravu. Věří, že u nové vlády by mohl uspět. Navrhuje například zákaz zpětných úprav, možnost elektronické podoby vedení nebo nárok na odměnu. V obcích práci dnes často dělá dobrovolník. Honorář by mohl přispět k tomu, aby kroniky nezanikly. Legislativa sice nařizuje pravidelné vedení kroniky, bývá to ale jinak. „Města a obce těžko zajišťují jejich vedení. Nevím přesně, ale mnoho obcí to nedělá,“ říká štěpánovský historik.

Chtěl by, aby se kronikám a kronikářům věnovala stejná pozornost jako například v roce 1920, kdy vyšel zákon o pamětních knihách obecních, do roka pak následovala prováděcí směrnice. Nově by například autoři mohli mít právo požádat si o informace od krajů, ministerstev nebo spolků. Pokud by některý kronikář nebo obec chtěli poradit, nabízí jim Mojmír Lýsek možnost napsat mu na adresu [email protected]