Místo ohně zápasil s azbukou. Fotbal v Litovli řešíme s bráchou, říká gólman Vojtěch Šrom

Patří mezi odchovance klubu z nevelkého města Litovle. Nabízelo by se, že pokud pronikne do první ligy, bude to v dresu přibližně dvacet kilometrů vzdálené Sigmy Olomouc. Brankář Vojtěch Šrom ale při své premiéře naopak nastoupil proti ní. Později chtěl profesionální sport vyměnit za hasičskou přilbu, zkoušel to s Bulharskem, jeho jazykem i azbukou, a nakonec znovu objevil ztracenou chuť do fotbalu.

Opava vrátila Vojtěchu Šromovi radost z fotbalu. Předtím litovelský odchovanec působil v Ostravě nebo bulharské Varně. Foto: sfc.cz

Jeho dosavadní kariéra rozhodně nepřipomíná nudný výčet názvů a letopočtů. Když byl Vojtěch Šrom malý, hltal videa s nejlepšími brankáři té doby. Jako součást přípravy ve fotbalovém oddíle litovelského Tatranu. „Pan Weber, který mě připravoval na chytání, nám pouštěl třeba Andrease Köpkeho, německého mistra světa a Evropy. Byl do toho celý zapálený,“ pousmál se.

Právě obětavý kouč ho naučil základy, které musí každý brankář ovládat. Šrom na to ani ve třiceti letech nezapomněl. I když to nebyl jediný trenér, který ho v Tatranu vedl, patří mu jeho největší dík. Svůj první zápas mezi dospělými odchytal právě za Litovel – už v patnácti letech. I když byl ještě mladý kluk, bylo to podle něj super.

Premiéra se Sigmou. V bráně Baníku

Z Litovle se Šrom přesunul do nedaleké Olomouce. V mládežnických kategoriích poznal prostředí Sigmy, českou nejvyšší soutěž v něm ale neokusil. Ještě v dorostu šel na rok do jiného olomouckého klubu – Holice. V 1. HFK začal pravidelně chytat i za muže. „Že by o mě Sigma měla někdy nějaký extra velký, se ke mně nikdy nedostalo,“ vysvětlil Šrom, proč v první lize nehájil branku modrobílých.

Svůj první zápas za muže odchytal Vojtěch Šrom 21. června 2003 v dresu Litovle. Ve věku pouhých 15 let a 49 dnů hned udržel čisté konto, Tatran doma porazil Kralice na Hané 1:0. „Je nejmladším hráčem, který kdy za A-mužstvo Litovle nastoupil v mistrovském utkání,“ usuzuje Pavel Blažek, kronikář litovelského klubu. Na týmovém snímku z května 2003 dřepí Šrom v dolní řadě jako třetí zleva. Foto: Pavel Blažek

S nabídkou se mu ozval jiný klub z elitního prostředí, Baník Ostrava. Že na jeho zájem kývl, považuje i zpětně za krok správným směrem. „Kdybych tam nešel, nevím, kde bych byl teď.“ Za Baník do prvoligového zápasu poprvé naskočil shodou okolností právě proti olomoucké Sigmě. Nechytal sice od začátku, na trávník se však dostal poměrně záhy. Po zhruba čtvrthodině hry střídal zraněného kolegu.

Brzy sice inkasoval, Ostrava ale výsledek na Andrově stadionu dokázala otočit. „Bylo to hop nebo trop. Kdybychom to utkání nezvládli, padali jsme z ligy. Tím, že jsme vyhráli, spadla nakonec Sigma,“ konstatoval Šrom. Rivalitu vůči Olomouci, svému bývalému působišti, vůbec nepociťoval. Ani nechtěl Sigmě nic oplácet. Na svůj ligový debut každopádně dodnes vzpomíná s radostí. Vždyť Baníku, který si jej vytáhl ze třetí nejvyšší soutěže, dopomohl k záchraně.

V Ostravě zažil magickou atmosféru na kultovních Bazalech. „Jeden z největších zážitků pro mě paradoxně nebyl první zápas, kdy jsem chytal, ale první zápas na Bazalech na lavičce. Bylo to snad proti Spartě a přišlo přibližně patnáct tisíc lidí. Neuvěřitelná atmosféra,“ svěřil se. Po zhruba třech letech se ovšem rozhodl z Baníku odejít. Důvody byly pochopitelné. Podzim předtím se neprosadil na hostování v Karviné, tehdejší ostravský trenér Petržela s ním navíc nepočítal. I kvůli rodině začal Vojtěch Šrom uvažovat o civilním zaměstnání.

Bulharská zkušenost

Přemýšlel, že by se stal hasičem. „Je mi to docela blízké, táta jezdí pro záchranku,“ připustil. Cestu do hasičského sboru mu ale zkřížila možnost odejít do zahraničí. Doma se dohodl, že to zkusí. A tak zamířil zneškodňovat soupeřovy střelce do bulharské Varny. Ve městě s největším přístavem v zemi jej přivítali dva čeští krajané. Od jednoho z nich, Ondřeje Sukupa, někdejšího spoluhráče z Baníku, se Šrom začal učit bulharštinu. „Díky tomu už jsem se pak všude ve městě domluvil, i v bance.“ Do určité míry si osvojil také azbuku. Ovládal velká tiskací písmena. „Když se ale do toho objevila malá písmenka vypadající stejně jako ta velká tiskací, už jsem se ztrácel,“ promluvil o svém zápasení s východním pojetím abecedy.

Bulharsko ho postavilo do dost zvláštní situace. Varna v té době neměla vlastní stadion a tým tak musel hrát v šedesát kilometrů vzdálené Kavarně. Na jeho zápasy chodilo kolem pětistovky lidí. „Jako někde na vesnici nebo v řadě případů naší druhé ligy,“ přirovnal Šrom komorní fotbalové klima. Po šesti kolech navíc odnesl neuspokojivé výsledky, trenér ho posadil na lavičku. „Cítil jsem, že už se se mnou nepočítá,“ přiblížil pocity, které mu začaly honit hlavou. Do toho nemohl vidět, jak roste jeho malá dcera. Společně se synem, který už chodil do školy, za ním přiletěli jen na dva měsíce. Pak se vrátili zpátky do Česka.

Zase Slezsko, tentokrát Opava

Po půl roce se proto Vojtěch Šrom rozhodl Varnu a Bulharsko vůbec opustit. Že by tentokrát přeci jen přesedlal na hasiče? Kdepak. Rychle se mu ozval Alois Grussmann, generální manažer Slezského FC Opava. Nový klub mu vrátil chuť do fotbalu, kterou předtím ztratil. „V Opavě máme super kolektiv, který chce vyhrávat. Navíc jsou tu úžasní fanoušci, dokonce už skandovali i moje jméno,“ libuje si. Po letošním postupu bude hrát Opava příští rok první ligu.

O dění v mateřské Litovli ho teď informuje mladší bratr Albert, který tam působí. „Mám rodinu ve Šternberku, většinou se tam potkáváme. Brácha chce vidět malou dcerku, je to hrdý strejda. Pobavíme se, co a jak v Litovli, jak mu to tam jde,“ popisuje Vojtěch Šrom, jenž Tatranu na dálku fandí.