Só rána, kery be belo lepši zaspat

A tož ja, váženi a mili, RÁNO, to je velky téma. To pan Brané moc pěkně vemeslel. Ráno je decky jak nová stránka v zešitě, eště čestá, nepopsaná. Je plny tajemstvi – nikdo nevi, co ho ten deň čeká – ešle ho přejede náklaďák nebo vehraje ve Sportce, ešle dostane padáka nebo potká lásko na celé ževot. Ráno je těšeni se, ať jož na konec pracovni dobe, na dobré oběd nebo na večerni vestópeni na Hanácké ambasádě. Ráno je krásny, kdež se probodite vedle milovanyho člověka (a on v noce moc nechrápal) a nebo take smotny, ale to sem dnes meslim nepatři, chco Vám povědět něco pozitivniho.

Ať só rána jaky só, decky otviraji novó stránko našeho života. Proto besme za ně měle děkovat všeci, protože až jednó to novy ráno nepřende, bode s nama konec.

Mám hrozně ráda, přimo milojo, letni rána – kdež slonečko sviti do oken a vetahoje mě z pelecho, a já stano! A eště ráda. Protože be belo škoda ten krásné deň prospat. V litě klidně o šesti. No, trocho přehánim, mám přece prázdnine, takže pospat si mužo. Ale věřte mně, dloho to nevedržim. Ovařim si kafe, sedno si s ňém na zehrado, kde slonečko jož krásně sviti a jenom tak rozjimám a přeméšlim, ale né zas moc, só přece te prázdnine. Hledim na záhon ruži a řikám si, ešle ho mám veplet dnes nebo to nechat na zétra a jit se rač vekópat. Časo je dosť. Só prázdnine. Do se kópat. Je vedro a só prázdnine. Ruže neotečó. Akorát te prázdnine pádijó milovéma krokama. A najednó je konec a ruže nésó veplety. Tož včel honem.

Ani vestát nemužo zemni rána – tma, lezavá zema, hromada hader, kery na sebe mosim naházet, abech to zemo ve zdravi přečkala a nedostala třeba rymo nebo angino, a kvule kerém mosim stávat o štvrť hodine spiš, abech bela na čas tam, kde mám bet – néhorši je to, kdež mosim jit na autobus – to só nerve. Jak zvostano pod peřenó o pět minot dyl, jož mně to chebi. A nechce se z teplóčka, nechce! Nakonec ale stano, protože mě rodiče dobře vechovale, so odpovědná, vim, že do práce se jit mosi, že mě pečeni holobi do puse litat nebodó a ten nájem take mosim zaplatit, tož stano a do do té tme a zeme. Brr…

Chvála páno boho máme toto hrozny ročni obdobi v životě ledskym konečně za sebó, začalo nám jaro (e kdež zatim to tak nevepadá), rána jož nésó tak protivny, jak bele v země, občas e to slonečko do okna zamrká. Kdebe ale nebelo tech rannich ptáčat. Včel nemám na mesle te, keři nemužó dospat, ráno veperó, vežehlijó, ovařijó, okledijó, veřidijó mejle, zkontrólojó děckám ulohe a s usměvem na rtech odendó do práce. To já rozhodně néso. Mám na mesle všecke te jarabáčke, keři začnó jož v unoro pomalo ladit – to se dá eště vedržet – ozévaji se jenom ti néotoželéši, abe pak v březno začle všeci s plnó vervó lákat zpěvem samičke do svéch, po země vespravenéch, hnizďátek. Sténě si meslim, že nekeři jenom tak balamotijó a eště nepřeložele stébilko tráve. Ale hlavně abe jož měle to svó vevolenó pěkně sedět na vécich. Nekeři možná mosijó hóóódně vysvětlovat, proč je ten jejich barák na spadnóti, sotva zafóká trocho větr. To pak, abe se třepale a dófale, že jim ta jejich krasavice neoleti. Já jim to přejo, ale nemuhle be si k temo namlóváni pro Pána Boha vebrat lepši dobo, než je pul štvrté ráno? A jak slonečko na té nebeské báni každé deň polizá véš a véš, začinaji cvrlikat spiš a spiš. Tož, pravda, je to koncert přenáramné, ale nedá se o teho spat. Strkám hlavo pod peřeno, ale tam dloho nevedržim, šponte do oši také nésó řešeni – neslešela bech bodik a muhla bech zaspat. Kdež jož se to nedá vedržet, okřekno je z okna, na malinkó chvilenko stichnó, ale pak se rozespivaji eště vic a mně je jasny, že než založijó te svoje ptači rodinke a vevedó mlady, že se nevespim.

Řikala sem na začátko, že besme měle bet každy ráno Páno Boho vděčni za to, že sme se ho dožele. Só ale rána, kery be belo lepši zaspat. Nekde stači, kdež stanete levó nohó napřeď. Celé deň jož nestoji za nic. A nekde, jako kdež to dopředo tošite.

Stanete o pěti hodinách tak po dvóch hodinách spánko, abeste se rychle doočele to, co ste večir nestihle, nejite, neoméváte se, neoblikáte, časo je málo, vtém zvonek. Podiváte se z okna a o vrat stoji auto s ohlim. Pane Bože! Co včel. Kdež neotevřo, naši mě nadaji, protože ohli je objednany, ináč v země zmrznem. Jak mám ale otevřit, kdež so neometá, nečesaná, neoblečená! Hókno teda z okna na teho chlapa, ať chvilo počká. Cose na sebe hodim a letim ven. Nemám čas mo vysvětlovat, kde to má složet, hlavně, abe jož to belo. Stojim blbě, so celá od móro. Rychle do kópelke, ale neteče teplá voda! Nikdo nezapl bojlér. Tož honem trocho ohřit v hrnco. Trvá to. Na očeni nemám jož čas. Otěkám na autobus, ale ohli a a stodená voda mužó za to, že mně ojel. Pruser. Protože nedostavit se na poslední státní zkóško be znamenalo zahodit pět let škole.

Poprvni ve svým ževotě stopojo. Kolena se mně třesó, ale jedo. Nakonec so v Olomóce spiš, jak autobusem. Srdečni sval nespomaloje, zdá se mně, že si nic nepamatojo…
A jož si z teho take doopravde nic nepamatojo. Jenom vim, že to státnico sem odělala, protože jož bezmála třecet let očim.