Těšime se na nové deň. Pokaždy z inyho duvodo

Dnešni téma mně dalo doopravde dosť zabrat. Ono se to levko řekne: Bože, děkojo za každy ráno! V prvni řadě si mosime ovědomit, kdo toto óslovi muže řikat. Tak určitě né ten, kdo žeje naplno. Takové člověk stává népozďéš o pěti hodinách, zhltne krajic chleba, zaleje to vřelym kafem, jedno roko má v kabátě a drohó jož startoje auto a za chvilo jož maká na panskym nebo na svym – to podle teho, ešle je zaměstnanec nebo sókromnik. Nejaká svačena nepřecházi v óvaho, oběd do dvaceti minot – šak rohlik ze salámem je take dobré – a jož je to šest hodin večir. Honem honem se dodělá to nénotňéši, leti se dom, kde čeká od včeréška rozdělaná další práca, pak ospat ženo a polóbnót děcka a do noce dělat na kompjutro óčetnictvi. A jož je pulnoc a chodák odřené človiček sakroje, že to zasé všecko nestihl a mosi to zdohnat zétra. Co debech stal o pulhodinko dřiv?

No asi je nám jasny, že takové workoholik toto tempo nemuže vedržet dlóho. Maximálně do smrti. A dež přende prvni varováni v podobě infarkto, tak se hrozně divi. Deť so přece eště mladé, skoro nevečeřim a aji se hébo, tož jak to? Dež se pooči a zvolni, je dobře. Horši je, dež se tédeň po bajpáso posti odpočenoté ze špitálo do novyho kolotoča s eště větši vervó. Pak jož ani Pámbu nemuže ročet za to, že brzo nezkolaboje. Tož tento člověk frázo „Děkojo za každy ráno“ neřikává, protože na takovy nesmesle prostě nemesli. A dež jož to řiká, tož ve smeslo: „To so rád, že jož mužo stávat a jit makat!“

Ja takové duchodce! Ten to muže řikat každé deň. Muže stávat o deseti, opulentně posnidá, otevře okno, chvilko větrá a pře tem sledoje, co se děje na olece. V docho pomlovi všecke, co jož só venko a nemužó se vevalovat v lužkách, pak sám oboje galoše a córá se okolo baráčko, abe pošťačka nemosela zvonit, až se zastavi s duchodem, tento pak slavnostně převezme, zasakroje, že te mrche zas předale jenom šterecet koron a s lehkém zivnótim zapadne zpátky do baráko, kde si posti televizo, abe vzápěťó sakroval znovo, tentokrát nad obohosťó programo. Jak je to možny, že e dež mám ten satelit a na něm šterecet kanálu, na celym světě só akorát reklame a ináč dávajó prd!

A přesto děkoje za každy ráno, kde se zbodi a prolajdá celé Boži deň. Je vám jasny, že to přehánim, šak ani o nás to doma tak néni, ale bet be mohlo!

Každé má k děkováni za každy ráno svůj duvod. Podnikatel je rád, že přežel další deň bez bankroto, duchodce děkoje, že zas o jeden deň dyl vedrželo mirně podlomeny zdravi, školák je šťastné, že muže do škole, né proto, že se těši na matiko, ale protože tam bode e Mařenka Kudláčkova, kerá ho miloje, a tak dál.

A je to dobře, že se těšime na nové deň, protože to znamená, že žejeme rádi. Só ledi, keři se ale netěšijó a tech je mně léto. Věřte mně, znám jich nekolek a néni na ně dobré pohled. Oni ráno stanó, a hneď jak jim křápne v zádech, začnó nadávat. Dež pak velezó ven, chodijó třeba po obchodech a buzerojó chodáke prodavače. A dež se jim podaři to brélató chodinko za pultem rozbrečet, dó spokojeni dom a jož je ani nic neboli. Tem je potřeba pomuct tém, že si jich nebodeme všimat.

No, možná be Vás zajimalo, ešle e já děkojo za každy ráno.

To vite, že ja. A pokaždy z inyho duvodo. Jednó za to, že je neděle a já se eště mužo vevalovat, nekde děkojo, že sem se dočkal teho rána, kde mně na óčet má přestát zajimavá částka, indová zas proto, že mě přes noc přestale bolet záda. A nekde za to, že jož mužo stat, protože sem teho v noce moc nenaspal, jak sem jo celó propřeméšlel nad tém, co vám bodo vekládat na téma „Děkojo za každy ráno“.