Objemné dílo malíře Karla Vaci čeká na odborné zhodnocení

Karel Vaca. Toto jméno je ve světě moderního výtvarného umění skutečným pojmem. Akademický malíř, ilustrátor, grafik, scénograf, ale i malíř-básník, glosátor, humorista a prostý, přátelský a pracovitý člověk. Od jeho narození uplynulo v minulém měsíci sto let.

Karel Vaca na fotografii ze sedmdesátých let od Miroslava Jodase.

Narodil se 21. července 1919 v Prostějově. Rád kreslil už od dětství. Prvního zaškolení se mu dostalo od profesora a grafika Antonína Kameníka na prostějovské reálce. V letech 1937–1938 studoval v Praze Rotterovu školu reklamního a módního kreslení, navrhoval také plakáty v agentuře inženýra Solara. Za okupace se vrátil do rodného Prostějova a pracoval jako výtvarník a grafik v továrně Prvoděv.

Od textilu a reklamy k výtvarnému umění

Patřil k ročníkům, do jejichž života vstoupila válka. Vysokou školu uměleckoprůmyslovou absolvoval až v roce 1950 v ateliéru profesora Emila Filly. Jeho generace byla také ovlivněna moderním uměním i diskusemi o směřování poválečného výtvarného umění. Formovaly jej Osvobozené divadlo, scéna Divadla satiry, umělecké skupiny 42 a RA. Byla to také tvorba malířů-učitelů Emila Filly a Františka Tichého či časopisy Volné směry, Blok, Kvart, Život, jejichž prostřednictvím poznal díla světových malířů Hanse Arpa, Joana Miróa a Victora Vasarelyho.

Obrazy plné pohybu, neklidu i barevnosti

Jeho výtvarné zaměření ovlivnil především Emil Filla. Získal od něj schopnost malířské stylizace, analýzy tvarů a hlavně vztah k barvě. Starší práce představující zátiší a ženské akty vycházely z kubismu, nezastíraly ani poetický pohled na postavu. Jednalo se mnohdy o jakési stylizované ženské polopostavy označované za ženy v množném čísle. Byly plné pohybu, hravosti a proměn. Pozdější díla se už oprostila od reality a směřovala k vnitřním prožitkům a snění. Jeho obrazy dodnes přitahují svou určitou melancholií a především barevností. Typickými barvami byly dvojice červená – zelená, modrá – žlutá. Kubistický smysl pro prostor, koloristický cit, poetično, lyrické ztvárnění, abstrakce, dotýkání a překrývání barev – to všechno jsou atributy Vacových obrazů.

Plakát k Wolkerovu Prostějovu 1968 od Karla Vaci.

Jevištní výtvarník

Jako jevištní výtvarník byl činný už od roku 1948. Realizoval přes sedmdesát divadelních výprav a kostýmů. Spolupracoval například s Divadlem satiry, Semaforem, Činoherním klubem, Večerním Brnem, Národním divadlem v Praze, Divadlem bratří Mrštíkových a Státním divadlem v Brně. Vyzvednout můžeme například úspěšnou inscenaci hry Milana Uhdeho Děvka z města Théby (1967) v Tylově divadle či Maryšu (1980) tamtéž, dále balet Balada o námořníku, Naše furianty či Eduarda II. od Marlowa připravené pro brněnské Národní divadlo.

Plakát – galerie pro všední den

Filmový plakát pro něj představoval nejen svébytné umění, ale i určitý azyl. V této oblasti nebyla totiž taková cenzura jako ve volné malířské tvorbě. Pro tehdejší Ústřední půjčovnu filmů vytvořil v letech 1958–1988 téměř tři sta plakátů. Plakát podle něj neměl být reklamou na film, neměl vyprávět děj či obsahovat fotografie. Byl spíše obrazovou básní určenou pro veřejný prostor. Uplatnil v něm fotomontáž, koláž s poetickými a ironickými prvky, stylizované růže a motýly. Na písmu spolupracoval s manželkou akademickou malířkou Marií Hanou Vacovou. Nejznámější byl plakát k Felliniho filmu Sladký život inspirovaný portrétem vznešené mladé dámy renesančního umělce Domenica Veneziana z poloviny 15. století. Za plakátovou tvorbu získal řadu ocenění z filmových festivalů a přehlídek u nás i v zahraničí (například za dětský film z roku 1982 Neříkej mi majore! třetí cena The Hollywood Reporter).

Vacův plakát k filmu Sladký život.

Knižní ilustrátor

Kladný vztah k literatuře jej přivedl ke knižním ilustracím. Je autorem sto čtyřiceti knih a obálek, mezi kterými najdeme například díla Alberta Camuse, Grahama Greena, Franze Werfela, G. K. Chestertona, Ivana Olbrachta a Bohumila Hrabala. U Ligy zrzavých od A. C. Doyla uplatnil techniku monotypu (ilustrace temné lodi plující po klidné hladině moře a temný měsíc vrhající skrz loď na hladinu zlověstné stíny). Páralova Muka obraznosti byla koláží sestavenou z fotografií, geometrických tvarů a výstřižků lidí, předmětů, zvířat a rostlin.

Výstavy, galerie, cesty

Obrazy vystavoval společně s Fillovými žáky jako člen skupiny Trasa 54. První neoficiální výstava se konala v roce 1955 v Praze, další v roce 1957. Samostatně vystavoval také v zahraničí (například ve Varšavě, Tokiu, Los Angeles, Tunisu). Na podzim roku 1958 představil svoji tvorbu v prostějovském muzeu. Další výstava knižní grafiky proběhla v Okresní knihovně v Prostějově v roce 1969. V Olomouci se konaly dvě komorní Vacovy výstavy v Divadle hudby (1977, 1980).

La poeme, olejomalba, 1968. Zdroj: Prostějov 2, dějiny. Prostějov 1999.

Jeho díla jsou zastoupena v předních našich a zahraničních galeriích (například Národní galerie Praha, Moravská galerie Brno, Museum of Modern Art New York, Richmond Gallery, Museum of Posters Tokyo, Staatliches Museum München). Vacovy práce najdeme také v depozitářích Muzea a galerie v Prostějově a v městské obrazové sbírce.

Jeho ateliér v pražské Kaprově ulici byl nejen tvůrčím místem, ale i místem setkávání s přáteli. K těm nejvzácnějším patřili malíř a prostějovský rodák Alois Fišárek, herečka Jiřina Šejbalová a dramaturg a překladatel Sergej Machonin.

Vacovo dílo čeká dosud na odborné zhodnocení. Monografie o tomto významném malíři nám zatím citelně chybí. Existuje jen pár článků od historiků umění Evy Petrové a Josefa Malivy.

Karel Vaca zemřel 31. března 1989 v Praze po těžké nemoci. Zanechal v našem výtvarném umění výraznou stopu.

V kvartě (bratr Vladimír v tercii) jsme za velice moderní pokládali kresby módního odívání, vystavované pravidelně v textilních obchodech na náměstí. Byly to lehce kolorované kresby uhlem nebo křídou, bravurní a suverénní, podepsané energickým a břitkým podpisem Vaca… Toho Vacu jsem vzdáleně znal… Byl to hubený elegantní světák s šálkou pod krkem a podobal se vysokým krasavcům mužných hranatých tváří a nonšalantních postojů, jak je kreslil do výkladních skříní. Viděli jsme v těch komerčních reklamních kresbách jakousi malou revoltu proti měšťanskému vkusu a proti všemu maloměstskému, nad co jsme se cítili povzneseni jako vyvolenci moderny a moderního životního slohu, který jsme tušili ve vzduchu.

Sergej Machonin: Příběh se závorkami (Alternativy), kapitola Moderna v Prostějově. Brno 1995.