Sociolog a pedagog Bruno Zwicker z Malé Hané získal po smrti Československý válečný kříž

V letošním roce uplyne 75 let od smrti známého a uznávaného malohanáckého sociologa Bruno Zwickera.

Bruno Zwicker. Zdroj: encyklopedie.soc.cas.cz

Narodil se 17. února 1907 v nepříliš zámožné rodině židovského obchodníka se smíšeným zbožím v Knínicích. Po absolvování základní školy v rodné obci pokračoval v dalším studiu na reálném gymnáziu v Boskovicích, kde v roce 1928 úspěšně odmaturoval. Poté následovala Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, kde studoval dějepis, zeměpis a filozofii. Fakultu úspěšně ukončil v roce 1934 složením předepsaných státních zkoušek z uvedených předmětů, a poté začal vyučovat jako středoškolský profesor na dívčím reálném gymnáziu na Mendlově náměstí v Brně. Jeho dalším působištěm se poté stalo klasické gymnázium na Legionářské, dnešní Jarošově  ulici, a posléze židovské spolkové gymnázium na dnešní Hybešově ulici v Brně.

K sociologii nezaměstnanosti

Mimo učitelské práce se ve volných chvílích věnoval sociologii, kterou se zabýval již v době studií jako asistent významného brněnského sociologa prof. I. A. Bláhy. Podílel se také na vydávání časopisu Sociologická revue, kde byla publikována řada jeho prací z tohoto oboru. Často přispíval do zahraničních časopisů, zejména amerických, což mu umožňovalo jeho vynikající jazykové vzdělání. Ovládal velmi dobře angličtinu, němčinu, francouzštinu a ruštinu, dále latinu, polštinu, španělštinu, italštinu, srbochorvatštinu a bulharštinu.

Vrcholem jeho tvůrčí činnosti v oboru sociologie bylo napsání studie nazvané K sociologii nezaměstnanosti, kterou vydal v roce 1935 tiskem v Brně. Zpracoval v ní výsledky dotazníkové akce, kterou se 198 nezaměstnanými provádělo v roce 1933 sociální oddělení Masarykovy univerzity v Brně. Souviselo to i s jeho silným sociálním cítěním a porozuměním pro prosté a obyčejné lidi a jeho výrazným levicovým smýšlením. Velmi silně se identifikoval také s českou kulturou i československým státem.

Terezín, Osvětim, Březinka

Přišel však rok 1939 a s ním rozpoutání světového válečného konfliktu, který se tak tragicky zapsal do života mnoha židovských rodin. Počátkem čtyřicátých let odešel do ilegality. Po zatčení rodičů a sestry, kteří byli 22. března 1942 odvlečeni do Terezína, se sám dobrovolně přihlásil do transportu. Po příjezdu do smutných a hrůzyplných míst malé terezínské pevnosti se věnoval výuce židovských dětí a dodával sílu a útěchu svým spoluvězňům v jejich těžkém a tragickém údělu.

Poslední přestupní stanicí se pro něj stal 28. září 1944 koncentrační tábor Osvětim. Všichni práce neschopní vězňové, mezi nimiž byl také Bruno Zwicker, byli posláni z nádražní rampy přímo do plynové komory v Březince, kde v noci z 29. na 30. září jejich bolestí naplněná životní cesta skončila. V táboře zahynuli také oba Brunovi rodiče, přežila pouze sestra. I přesto, že jeho popel zůstal roztroušen kdesi daleko v cizí a neznámé zemi, Zwicker nikdy nepřestal žít v myslích svých studentů, přátel a kamarádů, jeden z nichž, Rudolf Wilhem, o něm po válce napsal následující vzpomínku:

„Bruno Zwickera jsem znal ze studií na boskovickém gymnáziu. Byl jsem o šest roků mladší než on a někdy jsem chodíval nakupovat do malého obchůdku jeho otce v Knínicích. S Brunem jsem jezdil často do školy do Boskovic naší lokálkou. Byl velmi dobrým studentem, dobrým kamarádem a člověkem hluboce cítícím se sociálně slabšími. Pamatuji se dobře na jeho přednášku v době, kdy nezaměstnanost začala klepat na naše dvéře. Věcně a logicky odhaloval její příčiny a uváděl praktické příklady a rady, jak by bylo možno tomuto jevu čelit. Škoda tohoto dobrého člověka.“

V prosinci 1945 udělil prezident republiky Edvard Beneš Bruno Zwickerovi Československý válečný kříž 1939 in memoriam s matričním číslem 14 956.