Byl součástí Občanského fóra, zápal Ivovi Lužnému vydržel dodnes

V Prostějově měly události sametové revoluce roku 1989 podobnou kulisu jako v jiných městech. Oprýskané domy, nápisy na obchodech, uniformita, šeď i nevlídné podzimní počasí. Na mítincích však vládlo nadšení, solidarita, touha po změně. Na generální stávce 27. listopadu stál tehdy v popředí vousatý mladý muž, dvaatřicetiletý Prostějovan Ivo Lužný.

Ivo Lužný při vzpomínce na sametovou revoluci. Foto: Hana Bartková

Po absolvování Vysoké školy dopravy a spojů v Žilině, obor stavba a údržba tratí nastoupil v roce 1981 k traťové distanci v Pardubicích. „U severozápadní dráhy v Ústí nad Orlicí jsem se seznámil s lidmi, kteří měli přístup k samizdatu. Patřil k nim i Jaroslav Hubený, organizátor bytových seminářů,“ zmiňuje Lužný přítele, který nedávno vydal o akcích knihu Pátečníci ze ztracené varty. U dráhy také poznal pozdějšího hudebního kritika a publicistu Vladimíra Vlasáka. Populární hudba různých žánrů byla Lužného velkým koníčkem, stal se i členem Jazzové sekce Svazu hudebníků ČR a členem Sekce mladé hudby.

V polovině osmdesátých let se vrátil do Prostějova. Organizoval promítání našich i zahraničních zakázaných filmů v klubovně zahrádkářského svazu na Husově náměstí. S manželkou Jiřinou a Evou Bělkovou na cyklostylu přepisoval texty. Byly mezi nimi studie literárního kritika Bedřicha Fučíka či esej Karla Čapka Proč nejsem komunistou. „Na jaře 1989 jsem si společně s kamarádem zakoupil v Tuzexu malý osmibitový počítač a k tomu jednojehličkovou tiskárnu. A to už potom měly texty jinou úroveň i rozsah,“ doplnil Lužný.

Obklopující plytkost

V Koordinačním centru Občanského fóra v Prostějově měl na starosti podpůrnou činnost a zakládal organizaci OF na sídlišti Hloučela, 23. února 1990 byl kooptován za poslance Městského národního výboru v Prostějově. Stal se také neuvolněným členem rady. Funkce zastával až do svobodných listopadových voleb. Po rozdělení Občanského fóra v Prostějově se stal v roce 1991 členem přípravného výboru Občanského hnutí a následně předsedou Občanského hnutí v Prostějově až do jeho zániku. „V Občanském fóru jsem poznal řadu skvělých, nadšených lidí. Mnozí z nich se stali mými přáteli jako farář Církve československé husitské v Prostějově Miloš Košíček a divadelní vědec Jan Roubal. Nesmírně jsem ji jich vážil. Je velká škoda, že už nejsou mezi námi,“ zavzpomínal Lužný.

Ivo Lužný (vousatý muž vpravo) při generální stávce 27. listopadu 1989 před radnicí v Prostějově. Foto: Bob Pacholík

Do aktivní politiky se vrátil v roce 2010 jako člen Strany zelených, nyní je předsedou základní organizace v Prostějově. Na polistopadový vývoj se dívá velmi kriticky. „Atmosféra svobody, nastolení demokracie a uchopení lidských práv byly po roce 1989 záhy vystřídány nečistými politickými hrami, divokou privatizací, rozvolněním mravů, pojímáním svobody bez zodpovědnosti, protěžováním honby za mamonem, oddalováním vlády práva, zánikem studu, zbytků morálky a respektu vůči základním společenským pravidlům. Renesance rozumu se nedostavila. Obklopila nás plytkost a konzum,“ říká.

Právě taková zkušenost ho přivedla k zájmu o věci veřejné a k občanským aktivitám. Ivo Lužného tak lidé potkají například na rozdávání betlémského světla na prostějovském náměstí, na besedě o knize Erika Taberyho Opuštěná společnost, na vernisáži výstavy Paměť národa uspořádané k letošnímu výročí listopadové revoluce v Olomouci, na demonstracích Milionu chvilek za demokracii v Prostějově a Praze, ale také na různých koncertech, výstavách, diskusních fórech. Mnohdy je jejich spoluorganizátorem, iniciátorem i dokumentaristou.

Nebýt součástkou stroje

K 25 letům od sametové revoluce připravil v roce 2014 cyklus koncertů, výstav a besed nazvaný Hudbou proti zapomnění. S přáteli z občanského spolku Proti zapomnění pořádali vzpomínkové akce k výročí srpnové okupace vojsky Varšavské smlouvy a k výročí sebeupálení Jana Palacha. K blížícímu se výročí změny režimu připravuje cyklus nazvaný Společně proti zapomnění. „Stále má smysl vzpomenout na dobu okleštěných práv a nadirigovaných možností, které společnost měla. Je dobré si připomenout nesvobodu a zákazy, které padly, ale také to, co by mělo být zachováno,“ zdůrazňuje, že nic není zadarmo, což platí pro oblast materiální i duševní. „Pokud vše zapomeneme, budeme zredukováni na součástky nicotného stroje. Právě to jako by se stále více přibližovalo. Ne nadarmo se říká, že nastává nová plíživá normalizace,“ shrnuje svoje myšlenky Ivo Lužný.