Novodobá soutěž v přednesu básní slam poetry se dostává i k vážným tématům

Nečekejte poklidné a nevýrazné čtení poezie. Slam poetry je osobitý styl přednesu autorských básní, nabitý emocí a reagující na publikum. Jednotlivé výkony boduje porota složená z diváků. Ať už jde o exhibici nebo kvalifikaci na mistrovství republiky, originální žánr se v Olomouci těší velkému zájmu.

Bob Hýsek. Organizátor a moderátor slam poetry v Olomouci. Seznámit se blíže s žánrem můžete na jeho seminářích, které se konají každý čtvrtek v 17 hodin v Klidu v ruchu. Foto: Petra Kožušníková

Ve slam poetry používají vystupující básnické prvky, jako je rytmus, rýmování, často se aktivně pohybují na jevišti. Slam poetry tak může připomínat rap bez hudebního podkresu. Nesmí se používat žádné rekvizity či kostýmy. Obsah výstupu musí být autorský.

Úplně poprvé se v Olomouci konalo klání ve slam poetry v roce 2003 v rámci festivalu Poezie bez hranic. Mezi diváky byl pedagog a překladatel Bob Hýsek, který je dnes hlavním hybatelem zdejších slamových aktivit. „Nevěděli jsme, na co jdeme a byli jsme úplně vypuklí. Znali jsme akademická čtení poezie, kde se člověk musí tvářit, jak je obsah dobrý, i když třeba není. Bylo to nudné a autorům nešlo rozumět. A najednou tady byli borci, kteří jsou razantní, vtipní a divák se toho účastní. Hrozně nás to bavilo,“ vzpomíná.

Přibyla kritika

Během uplynulých šestnácti let se slam poetry podle Hýska různě vyvíjelo – výstupy začaly být improvizované, někteří autoři dbali na vtipnost textu a hříčky se slovy. Poslední dobou jsou básně často angažované a politicky kritické. „Je to odezva na společenskou atmosféru. A lidé jsou ochotni si to vyslechnout. Dřív se diváci chodili na slam jenom pobavit a byli zklamaní, když byla vážná témata,“ soudí.

Jiří Juráň. Zástupce olomoucké slamové scény, který se už čtyřikrát po sobě probojoval na mistrovství republiky, dvakrát přitom stanul “na bedně”. O další účast se pokusí na regionálním kole 27. listopadu v Jazz Tibet Clubu. Foto: Petra Kožušníková

I on sám se snaží vychovávat nové autory, takzvané slamery. Od roku 2006 pořádá semináře, které jsou otevřené studentům i veřejnosti. „Může přijít kdokoliv, přečíst svou báseň a dostat odezvu, co se týče obsahu i formy. Jak struktury, rýmů, tak i přednesu. Učíme, jak je důležité do přednesu dostávat emoce a zaujmout diváka, podávat natolik univerzální výpovědi, že se v nich může divák najít,“ vysvětluje Hýsek.

Chtělo by to lepší zázemí

Jako každé performativní umění, i slam poetry má své známé a oblíbené tváře. Mezi ně patří i zástupce olomoucké scény Jiří Juráň. Ve svých textech se věnuje osobním tématům, která ho aktuálně zajímají. „Hodně používám slovní hříčky, rád si hraju se slovy,“ přibližuje. „Slam poetry je pro mě spojená s emocemi a vždycky jsem nervózní a mám trému. Je pro mě důležitá interakce s diváky a hrozně mě baví komunita slamerů,“ dodává, že ročně vystoupí na různých místech v republice až třicetkrát.

Slam poetry večerů se v Olomouci koná do roka několik. V minulosti bylo jejich domovem Divadlo hudby, aktuálně mohou lidé navštívit třeba Jazz Tibet Club nebo Divadlo na cucky. V listopadu se pak v Olomouci koná regionální kolo, kde se dva nejlepší nominují na mistrovství republiky. I přes velký zájem publika není ale Bob Hýsek úplně spokojený. „V Olomouci nejsou dobré podmínky. Nemáme dostatečné prostory, takže nemůžeme akce chystat v pořádném rozměru. Pokud nezískám grant, je těžké sem dostat opravdu dobré slamery. Je to pracné a doufám, že se to v budoucnu změní,“ uzavřel.

Jiří Juráň: Hrubáseň

Soužití se ženou a s dětmi
nás muže tak nějak zjemní.
Ze ženy se stane ženuška, z muže mužíček,
a přizpůsobíme se řeči těch našich partnerek a dětiček.
A tak se nám pak může stát, že místo sexu máme tuleníčko
a místo sračky průjmík.
Ze začátku se tomu sice bráníš,
ale vlastně prý jde jenom o zvyk.
A tak se přistihneš na obídku
se svojí lásečkou,
jak papáte losůska, s brambůrkem,
a bumbáte vínečko,
ona šampíčko, ty saviňonek,
a ze lva salónů je v salonku už jenom zlomek.
Když máš zrovna dobrej džobík, kde jsou pěkný penízky,
tak možná právě plánujete dovču.
„Šéfiku, ještě dvě pikolka a jednu Kofču!“
Po cestě domů ti milej človíček vtiskne letáček:
„Máme prima slevičky, navštivte náš dětský sekáček!“
Doma před spinkáním ještě malej orgasmík, jen tak pro radost,
a pak, uprostřed noci se probudíš,
a řekneš si, že už toho fakt bylo dost!
A chceš být zase ten drsnej chlap,
vždyť tak to přece bohové chtějí!
Drsnej chlap, co nepije pivečko, ani šunečku nejí,
chlap, co je tak akorát zdravě drsný a hrubý,
co si v cukrárně dává rakve a věnce, a lahve otvírá zuby.
Pravej chlap, kterej když si náhodou zapomene klíče,
no tak prostě rozkopne bránu,
v hospodě si vezme nůž a vidle
a objedná si pořádnou vepřovou pannu.
Silnej chlap, co má sebevědomí,
a nepotřebuje k tomu kromě manžely ještě nějakou milenu,
než nanicovatej Romeo, to radši Oldřich,
co unese svou Boženu.
Chlap, co je sice drsnej, ale ne bez srdce,
klidně si zaleze se svejma dětma do postele,
a přečte jim pohádu,
třeba O šípové Růženě, nebo o Popele.
Chlap, co dokáže hrát tak nějak mužně i na hudební nástroj,
ovšem v jeho světě mají noty pořádný koule, prapory a nohy!
A když jeho žena dostane ty svoje měsíce,
tak se nestydí a klidně jí skočí koupit vlohy.
Takovejch pravejch mužů je tu třeba!
S těma ušišlanejma měkkejšema
to přece holky neba!
A tak se ráno probudíš do úplně novýho světa.
Cítíš tu sílu,
když v tom se z druhé strany postele ozve ta věta:
„Uděláš kafíčko s mlíčkem, pejsáčku?“
A tvoje plány jsou na sračku…