Eduard Wondrák byl znalcem historie lékařství, psal také o střetech u Tovačova

Lékař, traumatolog, vysokoškolský pedagog, vědec, odborný publicista, spisovatel, básník. Tím vším byl profesor Eduard Wondrák. Byl výraznou osobností olomouckého kulturního života druhé poloviny 20. století.

Eduard Wondrák. Foto: archiv Bohuslava Smejkala

Narodil se 27. října 1919 v česko-německé rodině v Žatci, dětství a mládí prožil v Praze. Zde také absolvoval v roce 1938 libeňské reálné gymnázium. Po maturitě nastoupil na studium germanistiky na FF UK, ale po roce přestoupil na studia medicíny. Protože měl po otci německé občanství, musel v dubnu 1939 přejít na německou univerzitu v Praze, na níž v roce 1945 promoval. Potom pracoval jako sekundární lékař v nemocnici v Litoměřicích a od roku 1954 jako okresní chirurg a traumatolog v Lovosicích. Mezitím mu bylo uznáno československé občanství i absolvované vzdělání.

V roce 1956 nastoupil na 1. chirurgickou kliniku Fakultní nemocnice v Olomouci u profesora Vladislava Rapanta. Wondrák působil od roku 1958 jako asistent na LF UP. V roce 1962 získal titul kandidáta věd, v roce 1965 docenturu za práci Vnitřní fixace kostních zlomenin. Profesorský titul mu byl udělen až roku 1991. Byl na něj navrhován celkem třikrát (1977, 1981, 1983), ale vždy byl odmítnut.

Eduard Wondrák ve svém oboru publikoval přes tři sta šedesát prací, z toho sto bylo uveřejněno v zahraničních sbornících a časopisech. Jeho učebnice Traumatologie vyšla v pěti vydáních, naposledy v roce 2005 za spoluautorství Pavla Maňáka. Byl členem Československé lékařské společnosti J. E. Purkyně, České společnosti úrazové chirurgie, Českého červeného kříže a Československé  společnosti pro šíření vědeckých a technických informací.

Psal o choleře i válce

V centru jeho pozornosti byla historie lékařství. Psal například o moravských nemocnicích v době napoleonských válek, o podílu lékařů na činnosti vídeňského Josefina a o zapomenutých a významných lékařských osobnostech jako byl žatecký básník a lékař Vavřinec Span ze Spanova, zakladatel anatomie André Vésale, anatom Vincenc Alexander Bochdalek nebo lékař a spisovatel Ernst Weiss.

Jeho celoživotním badatelským a vědeckým tématem byla osobnost a dílo významného humanisty 20. století, německého protestantského teologa, filozofa, hudebníka, lékaře a nositele Nobelovy ceny míru Alberta Schweitzera. Wondrák o něm napsal první českou monografii. Vyšla v roce 1968, rozšířené vydání v roce 1995. Organizoval sympozia v Holicích, psal doslovy k česky vydaným knihám a vlastnil také největší sbírku schweitzerovských reálií u nás.

Titul knihy Krev smysly deště. Zdroj: Hana Bartková

Velký ohlas vyvolala monografie Krev smyly deště z roku 1989. Pojednávala o lékařských metodách a zákrocích na pozadí událostí prusko-rakouské války roku 1866. Najdeme zde také informace o srážkách u Dubu nad Moravou a Tovačova. Další monografie vyšla posmrtně. Historie moru v českých zemích (1999) sleduje epidemie v Evropě se zaměřením na české země od středověku do 18. století.

Léta olomoucká

Eduard Wondrák žil a působil v Olomouci čtyřicet let. Zaujala ho především svou bohatou historii, kulturou i působením různých osobností. Zabýval se například pobytem La Fayettovým, Mozartovým, Hankeovým a Bacherovým. Přitahovala ho Petraschova Společnost neznámých učenců, historie olomoucké univerzity a činnost chirurgů na staré univerzitě a medicínsko-chirurgickém učilišti.

Podílel se na činnosti olomouckých spolků a společností. Byl dlouholetým členem výboru Vlastivědné společnosti muzejní a předsedou její sekce pro dějiny lékařství. V letech 1973–1976 byl předsedou společnosti. Přispíval do Zpravodaje společnosti, přednášel. Hluboký zájem o výtvarné umění a krásnou knihu zúročil v pobočce Klubu přátel výtvarného umění a v olomoucké pobočce Spolku českých bibliofilů. Patřil k pravidelným návštěvníkům výstav, koncertů, divadel a knihoven. Byl nadšeným sběratelem obrázků na skle, bibliofilských tisků, starých knih, map a vlastivědné literatury.

Rád cestoval. Dokonale poznal Vídeň, Berlín a Paříž. Rád se také vracel do rodného kraje – severních Čech a oblíbil si okolí Nového Města na Moravě, kam jezdil na dovolenou.

Milovník literatury a básník

Byl nesmírně sečtělý člověk. Zvláště byl znalcem německé literatury, zpaměti znal celé pasáže z Goethova Fausta. Samozřejmě v němčině.

První verše psal už při studiích na gymnáziu. Přispíval do časopisu Mladá kultura a čtvrtletníku revue U Václavkovy skupiny Blok. Za okupace spoluredigoval protifašistický mládežnický časopis Mladá generace.

Napsal scénář k filmu Případ doktora Kováře a povídky o caru Petru Velikém. Vlastním nákladem vydal básnické sbírky Pět kouzel a jiné básně (1979) a Ohlédnutí (1994). Jedná se o bibliofilské tisky doprovázené ilustracemi Ladislava Ruska a Anny Grmelové. Wondrákova poezie je filozofická a meditativní. Zajímají jej lidské radosti i starosti. Jeho básně mají pevnou kompozici, melodičnost, symboliku trvání, plynutí i předtuchu konce života, promítá se do ní lékařské profese.

Renezanční člověk a humanista

Profesor Eduard Wondrák byl noblesní osobností mimořádných kvalit. Doprovázela jej aureola laskavosti a vědění. Jeho pohled na svět nebyl politický, ale lidský, podepřený racionalitou úsudku a logikou zdravého rozumu. Byl vyhledávaným společníkem pro šíři svých znalostí, ale i pro smysl pro humor. K jeho přátelům patřili básník a překladatel Otto František Babler, akademický malíř Bohumír Dvorský, literární vědec Jiří Daňhelka, knihovník a bibliofil Bohuslav Smejkal, matematik a biometr Stanislav Komenda a traumatolog Pavel Maňák.

Eduard Wondrák zemřel 10. dubna 1996 v Olomouci. Je pohřben na olomouckém Ústředním hřbitově. Na náhrobku jsou slova Wondrákovy básně inspirované filozofií Alberta Schweitzera: Býval člověku člověkem.